Příběh Petry a Matýska

Matýsek: Britský kocourek, narozen 11.11.2010....

rozhodla jsem se s vámi všemi podělit o svůj niterní příběh. Nejsem žádná chovatelka, jsem pouze obyčejná ženska, co si pořídila kočičí miminko. A vložila do něj maximum lásky, času, péče ...něco jako, když máte malý diamantík, který si hýčkaté a za každých okolností bráníte před celým světem a nebezpečím..., ale pak stejně příjde něco a vy jen bezbraně příhlížíte tomu, že jej vlastně ochránit nedokážete! To něco se jmenuje HCM !!!

11.11.2010 na vesnici kousek od Brna se jedné rodince a kočičí britské mamince narodili tři kočíčí holčičky. Klasicky tmavě modře zabrvené a poslední prcek byl chlapeček...Nejmenší, nechtěný, protože byl úplně jiného zbarvení...byl to malý šedo bílý chomaček tak akorát do dlaně. Když jsem viděla jeho fotku na bazaru na internetu rozhodla jsem se, že se na něj musím jet podívat...Doposud jsem neměla žádné zkušenosti s kočkami. Měla jsem 15let dalmatina a po jeho smrti se zařekla, že na počest jeho památky, už žádný pejsek nebude. Najednou jsem ale měla pocit, že se potřebuji o někoho starat a pečovat a krmit jej láskou, co to půjde...

A tak jsem si pár dní po Vanocích vezla domů to malé, nechtěné, uplakané klubíčko. Pojmenovala jsem ho Matýsek  Paní majitlka mi tenkrát řekla kouzelnou větu, a to, že co do kočičky vložím to mi desetinásobně vrátí.

Udělala jsem si týdení volno a celý týden se nevzdálila z bytu ani na krok. Matýsek mi nechtěl papkat a plakal po mamince a sourozencích, ale to mu vydrželo tři dny a pak mě již pronásledoval na každičkém kroku. Já jej pořád chovala, dlachnila, opusinkovávala...až na konci týdne jsme oba dva na sebe měli tak obrovskou fixaci, že mi to trhlo srdce se jen na hodinu vzdálit od něj z bytu...Když to bylo nevyhnutelené a šla jsem, tak jsem pak pospíchala domů, jak za žárlivý manželem a nemohla se ho dočkat, až si ho vezmu zase do náruče...

Většina mých přátel nemá ráda kočky, já jsem taky nikdy nebyla úplným fanouškem kočičí povahy, ale právě proto jsem se zařekla, že můj Máťulka bude jiný, že budou ještě všichni koukat, jaké kočičky umějí být...

Z mého broučka rostlo obrovské zlatíčko s modrýma azurovýma očičkama s neskutečnou chutí do života. Sluníčko které každému dává moře lásky a dobré nálady jen tím, že je...

Každé ráno v pět hodin mě něco š'touchalo do obličeje ..otevřete oči a vidíte na pár milimentrů ty nádherný očka a chlupatou hlavičku která vás šťouchá hlavičkou do obličeje. A když ani to vás neprobudí, nežně zvedne pacinku a opatrně ji pokládá na tvář...poté, co to já nechápavá pochopím, posunu se na svém polštáři, hajne si hlavičkou ke mě na polštář a spínká se mnou, jako člověk a odfukuje, jak to nejmenší a nejroztomilejší miminko na světě.

Co vám mám popisovat..teď už to můžu říct : V životě jsem nikdy k nikomu necítila tolik lásky , jako k němu a od něj totéž...Moji přátelé a rodina ke mě chodili na návštěvy ani né tak kvůli mě, ale aby viděli Matýská a užili si tu jeho báječnou povahu, ketá se ani trochu nepodobá koččce, ale spíš oddanému psovi. Pořád mě pronásledoval na každém kroku. Někdy jsme si řkala, že už musí být hrozně unavený pořád za mnou chodit po bytě..na záchod, do koupelny..každou minutu spolu

Můj bratr mi jednou řekl : " Já nemám rád kočky, ale Matýska miluju ." A Matýsk ho taky zbožňujě, jen co ho uvidí ve dveřích, utíká k němu, lehne na zadíčka a dělá roztomilýho a vyžaduje hladit, chovat a mazlit...

Všichni kolem brzo pochopili, že já sice jsem velmi klidný člověk, ale jak jde o Máťulku, tak jsem hysterka..nejdřív on a pak všechno ostatní, všechno se podřizovalo jemu, on může vše, na něj se nidky nekříčí a nezakazuje, v posteli místo nejdřív on a pak chlap..., ale nikdo se tomu nedivil. Protože on není rozmazelný a jak já říkám, tak si úúúplně každého omotá kolem packy

A jak už to tak bývá přišla i chvíle "občůrávání ",dva měsíce jsme se to snažili vydržet a pak rozhodli pro katsraci. Neumíte si představi, co to pro mě bylo, konec světa...strach o něj, co když se něco stane..Velmi pečlivě jsem vybírala kliniku pro kastraci a poté všem doktorům na ní vysvětlila můj vztah k Matýskovi...Myslím, že pochopili a hned po katraci mi volali,aby mě ujistili, že je vše v pořádku , a že si pro prcka můžu přijet....uff , plkala jsem štestím, že jsme zase spolu a moc se mu omlouvala, co mu nechala udělat. Ale zvládl to vyýborně a hned doma si došel sám na toaletu a do hodinky skákal a byl veselý, jak kdyby se nic nestalo.

Měsíc po kastraci jsem jela s přítelem do Prahy doladit poslední maličkosti k naší svatbě. Matýska nechtěla v rekonvalescenci táhnout sebou, tak zůstal doma v Brně. Vždy hlídal, někdo z rodiny, byl u nás na bytě,aby matýsek nemusel měnit prostředí a byl ve svém a nebyl stresován a povinně mi každý den rodinný člen na hlídání poslílal mmsky,abych viděla, jak se mu daří, a že je spokojený...a samozřejmě proto, že mi bylo hrozné smutno jen jediný den bez něj ...prostě jsem blázen

Ve středu 29.08 v 15hodin (te den si budu pamatovat do konece mého života) mi můj bratr psal do Prahy, kdy přijedeme, že je Matýsek velmi nemocný, a že se neví jak dlouho mezi námi ještě bude. Hned jsme všch přípav nechali sedli do auta a vyrazili směr Brno na veterinu. Nemohla jsem tomu uvěřit, to bylo jak nějaký špatný vtip. Celou cestu jsme nepromluvili a jen plakali, nic jsme nevěděli, co se stalo jen tuto zpávu.

Na vetrině jsem našla Matýska v klícce s přístrjem, kapačkou, nevnímal okolí, ležel si v toaletě a vypdao to jak jeho poslední hodinka. Zhroutila jsem se. Bratr mi vysvětlil, že moje mamka která hlídala odešla ráno v 8 do práce a bratr se stavil v 11hodin na byt podívat se na prcka, nikde ho nemohl dlouho najít a pak jej našel v pracovně pod stolem , ochrnutého na nožky....a teď jsem stála na veterině a paní doktorka se mi snažila vysvětlil, že má nemocné srdíčko, na kterém se mu udělala sraženina, která se momentáln přesunula někam k ledvinám a jediné, co pro něj te'd můžem udělat je snažit se ji rozpustit a čekat. Poté , co jsem na paní doktorku hystericky křičela a ptala se jí, zda to tedy dobře chápu, že mi tady behěm tří dnů prostě umře..bylo jediné co mi dokázala říct, ať to nevzdáváme, že musíme myslet pozitivně, ale že pokud se do tří dní nezačne lepšit a chodit, tak bohužel....Nožky měl studené bez tepu..

1.09 v sobotu jsem se měla vdávat a těšit se na krásnou budoucnost já manžel a Matýsek a teď jsem jen plakala a nechápala, jak se z tak mladého kocourka, hravého, zdravého během minuty může stát tohle..dodnes to asi nepochopím. Ráno jsme jeli za Matýskem zase, mezitím manžel se snažil zjistit zda se s touhle diagnozou dá něco dělat. Řekl mi, že v Paříži, je unikátní klinika, kde tohle operují, ale pan doktor apeloval, že musíme dorazit velmi rychle, s 50% úspěšností...
Moje rekace ? 50% není moc, jak zvládne cestu , jestli vůbec přežije cestu , nechci aby mi umřel na operačním stole...

Mezitím na veterině se doktoři vyměnili a byl tam pan majitel, který se mi znovu vše sanžil v klidu vysvěetlil...ale věsměs stále stejné vyhlídky, Matýsek vypadal stejně hozně jako včera ne-li hůř a já jsem pochopila, že zítra je poslední den na zázrak, jinak mi prostě moje miminko umře..Pan doktor řikal, že nemá dostatečně dobrá vybavení, aby viděl zda nemá více sraženin a celé jeho srdíčko, že na tom může být ještě hůře, že v jedné zadní pacince má nepatrný tep, ale nožky jsu stále studené, nechýbe se, nereaguje...umírá mi..
Rozhodli jsme se půjčit přístroj, naložit ho, přemluvit pana doktora, ať jede s námi a vydat se do Paříže...Ale po vyslechnutí jeho názoru na věc, že je to celé riskantní a s defakto žádnou zárukou výsledku...jsem se ho zeptala, co tedy mi doporučuje..."čekat na zázrak."

Rozhodla jsem se tedy vzít si Matýska domů, když už mi má umřít , tak doma. Byl mi nachystát přístroj , injekce a vše potřrebné. mezitím jsem volala své paní veterinářce zda by nebyla ochotná nebo zdá nezná někoho, kdo by byl schopný se s námi podílet na domácí péči, zajistit injekce, jet s námi do Prahy na svatbu, prostě 100%péči jen s tím rozdílem, že budem s Máťou spolu.

Ta mi po mém plakání do telefonu řekla, že si nemyslí, že by to mělo být tak černé, že má před sebou posledních pár dní života a obvolala a zajistila mi, že se na něj ještě podívá pan doktor z kliniky Jaggy Brno. Tak jsme jej na prítroji nevezli domů, ale tam...diagnoza stejná...ale malá naděje byla. pan doktor nám z kliniky sdělil, že Jaggy klinika je i v Praze se specializací na kardio, hůrááá konečně nějaký odborník přímo na srdíčko a asi i s lepší vybaveností přístrojů. neváhali jsme a nasedli okamžitě do auta a jeli směr Jaggy Praha.
Dorazili jsem pozdě večer. prcka udržovali v aute na přístroji...Na příjmu paní lékařka nám sdělila zase už po několikáté tu hroznou diagnozu, zase další zhroucení, zase jsme se doslechly, že jeho stav je kritický...zase minimální naděje. Vzala nám ho na tří denní léčbu na JIPku, ráno měla nastat veškerá kardio vyšetření a pan doktor Novák měl volat.

V 9 hodin ráno po další uplakané, probdělé noci opravdu pan doktor volal: " Stav velmi špatný, další sraženíny nejsou!!! prozatím ! Byla nastavena léčba, rehabilitace nožiček....". Byli jsme jej navšívit...Matýsek poprvé reagoval na okolí a poznal nás, ale jink žádné jiné pozitivum....Každý den ráno jsme volali a pak jej šli navštívit...v pondělí jsme měli sraz s kardiologem panem Novákem a zase jsme plakali. tentokrát štestím, dají nám prcka domů!!!! Pacinka jedna zadní se dala na 100% dopořádku, poslední je stále nehybná, ale teplá ještě není vše ztraceno! Sraženina je menší, ale už nikdy úplně nezmizí, srdíčko je velké, ačkoliv stav je stále kritický a vážný...bylo nám řečeno tohle a také to, že stav se může během jedné minuty změnit a stát se může ckoliv. Pan doktor mi řekl, že si myslí, že mu zbývají dny, možná týdny, jeho osobní typ je měsíc...a když se stane zázrak 6 měsíců... Do konce života jim budu moc vděčná za kus práce, co s Mtýskem na Jaggy Praha odvedli a jak se o něj starali !!!!!

V ponděli 3.9. večer jsme dorazili domů do Brna. Hrozně smutní a já zároveň byla přešťastná. Brouček mi celou cestu v autě ležel v náruči a koukal na mě těma svýma kouzelnýma očičkama přímo mi do očí..a já věděl, vše co mi chce říct. I já mu celou cestu opakovala, jak ho miluju a že je statečnák a budeme se prát !!!

Bohužel další den v úterý 4.9. byl spíše horší..nechodil, na záchod jsem jej nosila, mističku s jídlem take..,ale s chutí papkal...pořád spal, moc nás nevnímal, nepil, srdíčko mu zběsile tloukolo, hrudníček nafouklý, neklidné spání...bálá jsem se , že mi nevydží ani do rána a volala na kliniku Jaggy Brno, kde od teď má být pod dozorem, jaký je stav, a že mám o něj strach..

5.9.středa...Matýsek otevřel do kořán očka a začal nás vnímat, papkal, stále odmítal pít, snažil se postavit na tři nožky, vypadal, že má chuť žít...

6.9. čtvrtek...pláču štěstím, pápkáme, poprvé se napil z konvičky na kytičky, jako za starých času  sám se dobatolil na třech nožkách na záchod a vykonal vše !! Kontrolu jsem přesunula na pondělí, nechtěla jsem mu kazit tak úspěšný den !

Každý den dáváme samozřejmě léky na srdíčko a masírujeme nehybnou nožičku. Na dotek je cítít, že tam má velmi zatuhlý sval, je to jako tvrda bulka velikosti vlašského ořechu...

7.9. pátek..jsme zvědaví, všechno nás baví a zajímá, jíme, pijem, ťapkáme a snažíme se stavět na ochrntou nožku.., ale ne moc úspěšně . Poslední článek nás neposouchá a neohýba se.

8.9.sobota pořád stejně dobré zprývy , jako předchozí den, ale už se i parkrát postaví na poslední článek nemocné nožky dobře..pomalu, ale jsitě bojujeme !

9.9. dnes je neděle. Mtýsek je po včerejších pokusek o chůzi unavený, více spninká, ráno mě budil a žduchal do hlavy, chce si hrát, apetit má mnohem větší než kdykoliv dřív, zase máme veselý den plný drobných úspěchů a rodostí, masírujeme, cvíčíme chůzi na terásce a do ložnice, odpočíváme po pár krůčcích..nechci se chválit, ale jde nám to !!!

19.9..dny utíkají jako voda a Máťulka je den ode dne lepší a lepší . Je tak hrozně šikovný, na všechny čtyři už krásně chodí, ne jako dřív samozřejmě, ale chodí, je veselý, hraje si...nchce se mi věřit, že je nemcný , a že mi může každou chvíli odejít.. V pondělí jdeme na kontrolu srdíčka a já potajnu myslím na zázrak a na to, že se třeba srdíčko zmenšilo. Což není fyzicky možné.., ale člověk nikdy neví

Abych vám popsala momentální situaci...je to tak, že jsem s Matýskem doma, užíváme si každou minutu , co nám jeho srdíčko dovolí, jsem mu celý den na blízku a hlavně jsme spoulu !!!
Každičký malý pokrok je pro nás obrovské štěstí a den plný radosti. Jsme oba stateční...,ale to víte , že se bojím, bojím se "té chvíle" až příjde, že ho to bude bolet, že mu zase nedokážu pomoci, že to může být prakticky každou chvíli...je ještě tak maličký a tak hodný, vůbec si to nezaslouží..

Čekám na zázrak nechce se mi tomu zase věřit, když vidím, jak je štastný a spokojený, staečný, skoro nepoznáte (až na chůzi) čím si prochází...nechci věřit tomu, že to zase brzy příjde a tady ta tichá, zákeřná nemoc mi ho vezme a tentokrát napořád..

ale děkuji Bohu za každou minutu s ním navíc, co nám dává....

za tento příběh děkuji Petře a Matýskovi

Více zde: https://www.goisovka.cz/hcm-vase-pribehy/petra-a-matysek/